Ohlédnu-li se zpět, s „hrůzou“ zjišťuji, že první moje nahlédnutí do tajů fotografie bylo již před sedmdesáti roky. Tenkrát jsem obdivoval, jak v temné komoře, při tajemném červeném osvětlení , se na skleněné desce začíná objevovat cosi, z čehož při dalším čarování vznikla fotka.
Když jsem po válce dostal svůj vlastní bakeliťák, fotil jsem kde-co, a tak vznikla první, byť neumělá reportáž ze skautského tábora, která teď po letech posloužila při pátrání o začátcích skautingu v Písku.
Pomalu začal vznikat můj archiv, čítající dnes několik tisíc negativů. Pochopitelně jsem nezůstal jen u dokumentu, zkoušel jsem všelijaké „moderní“ úpravy fotografií, tehdy dost pracné, které dnes jdou udělat několika kliknutími na počítači. Ale ani nejlepší fotografické programy nejsou nic platné, nemáte-li zachycená místa dnes již neexistující, např. starou Rybářskou ulici či bývalou Portyč.
To zachycení okamžiku, dát fotografiím svou představu, svou duši, mě láká dosud.
Jaroslav Staněk
